Jdi na obsah Jdi na menu
 


Staré pověsti o Čertovce

p7101451.jpg        

Na prastarých lesních cestách, podél proudů dávných řek, na místech odlehlých a od pohledu tajemných - zvláště při vhodných konstelacích planet i hvězd - se občas přihodí prazvláštní setkání... Z oparů mlžných, temných děr trouchnivých a puklin zemských vystupují podivné bytosti a zapomenuté strašidelné příběhy: "Kdysi dávno, když ještě po světě chodili čerti..." 

Ale vezměme to pěkně od počátku a nalistujme v krásně ilustrované knize pana spisovatele Radovana Krátkého "Jihočeské pověsti" ten náš příběh o Čertově stěně. Jistě tam nalezneme i zmínku o moři kamenném a proudech čertových... 

                             

Pověst o Čertově stěně

Čertům se v temných lesích šumavských tuze líbilo. Když však zvěděli o stavbě vyšebrodského kláštera, vešli v radu, jak stavbě zamezit. Vyslali zvědy na staveniště, a když ti pekelníci přinesli zprávu, že již nazítří bude nad kostelem vztyčen kříž, rozezlily se všechny ty pekelné mocnosti a nejmocnější ďábel takto zle promluvil ke svým tovaryšům: " Vím, jak nejsnáze zničíme vetřelce, kteří ruší náš klid. Vystavíme přes řeku obrovskou zeď, zadržíme vody a pak kamennou stěnu prorazíme. Záplava vod smete klášter i s kostelem. musíme se proto dát do práce, jedva se setmí, abychom byli před kuropěním hotovi." 

Když se nad řečištěm Vltavy snesla tma, dali se pekelníci do díla. Zblízka i zdáli snášeli balvany, metali je do řeky, a když vytvořili základ, stavěli kámen na kámen, jako zkušení stavitelé. Dílo utěšeně rostlo, sám satanáš se přišel na ně podívat a z výšin ďáblovy kazatelny udílel rady. Voda v řece stoupala, pěnila se a narážela na kamennou hráz, ale čertovská hráz stála pevně a nepovolila.

Málo už zbývalo a zeď by byla dokončena, kdyby se byl v nějaké osadě poblíž neprobudil jakýsi kohout a v domnění, že už je ráno, nezakokrhal.

Sotvaže se tak stalo, skončila doba povolená zlým mocnostem k nočním rejdům, veliká kamenná zeď  se s rachotem zřítila a hejna pekelné chasy úprkem letěla povětřím pryč. Ve vichru znělo skučení, nářek a skřípění zubů.

Tak se čerti museli z těchto míst odstěhovat, stavba vyšebrodského kláštera byla šťastně dokončena a po ďáblově díle zůstaly jen strmé skály, moře kamenů a řečiště Vltavy plné obrovských balvanů.  

Nejstarší pověsti však říkají, že skála zvaná Strašidelník s protější Lučí bývala starým pohanům posvátná místa, že zde byl uctíván bůh dobra Svaroh, jenž věčně bojoval s bohem zla. Ve věčném sváru tmy a světla vítězilo světlo, tedy dobro nad zlem. 

 

fotografie0032.jpg  

Obraz Josefa Váchala: Vzývači Ďábla