Vyšší Brod a Loučovice (Lipno) - obce, které od nepaměti spojuje stříbrná stuha řeky Vltavy a od středověku pak i rudá růže ve stříbřitém poli. Stříbropěnná Vltava - životadárná tepna malebného Vyšebrodska; páni z Růže - moudří hospodáři zdejšího bohatého kraje.

Chystaná degradace přírodního řečiště Vltavy pod Lipnem na sezónní komerční vodácký kanál pro adrenalinové turistické radovánky vrchovatě naplňuje hladinu necitelnosti a bezohlednosti chladných ekonomických kalkulů o „schopnosti řeky přinášet zisk a prosperitu“ v duchu sloganu „Svět z jiné perspektivy“. 
Nevěřícně kroutím hlavou nad slovy loučovického pana starosty:

„…rozvíjet v Loučovicích cestovní ruch bude obzvláště těžké. Nemáme k dispozici přirozenou atraktivitu jako obce u jezera ani památky po našich předcích jako Vyšší Brod či Rožmberk. Za jedinou přirozenou potenciální zajímavost Loučovic z hlediska cestovního ruchu lze považovat řeku. Ta je ale již od padesátých let téměř suchá.“

Nesouhlasím! 
Přes třicet let chodím k chladivým proudům řeky, vstupuji do hlubokých okolních lesů, sdílím radosti i strasti obyčejných lidí v obci pod horou Lučí. Příroda dala Loučovicím magickou řeku, která si i přes své znásilnění na konci padesátých let minulého století uchovala neobyčejné přírodní bohatství, svoji dramatickou poetiku a velikou sílu duchovní… V řece - která podle pana inženýra Kubíka je od dostavby přehrady téměř suchá - jsem již před třiceti lety objevil neskutečné bohatství ryb - ráj nádherných pstruhů potočních, černých jako čertovo kopyto. Staří rybáři vyprávěli, že podobná hejna pstruhů se tu spokojeně proháněla také v letech šedesátých a sedmdesátých; pouze životní děje se přizpůsobily menšímu, avšak pravidelnému (!) průtoku okolo 1 m3/s. Ryby a ostatní vodní tvorové se dokázali spokojit se spletitým říčním systémem ukrytým pod balvany, zářezy, vývraty a strmými břehy. Tehdy i dnes tu obtěžkané jikrnačky kladou oranžové jikry, ze kterých se v květnu (!) vykulí plůdek malých neposedných pstroužků. Nikde v celých Čechách nenajdete takové množství říčních pstruhů, jako zde na Čertových proudech. Vůbec jim nevadí pravidelný průtok okolo jednoho až dvou kubíků - panuje tu řád balvanité horské říčky...

Co by však bylo zcela zničující pro Čertovy proudy? 
Prokazatelně devastující a nevratné dopady na vše živé v řece má pravidelné denní špičkování průtoku v období od jara do podzimu v režimu „splachovacího zařízení“: v deset hodin dopoledne zvýšit průtok o tisíc procent, naložit plánované davy turistů a hurá s nimi po proudu dolů…, a ve čtyři odpoledne vše vrátit na původní průtok 1,5 m3/s. Na druhý v deset začínat nanovo, a nazítří opět stejně - ať si pan turista za své peníze adrenalinu užije!                                                               Připomínám, že na Čertových proudech se v nedávné minulosti pořádala dvě mimořádně úspěšná mistrovství světa v královské rybářské disciplíně muškaření - při stabilním průtoku 1,5 m3/s. Sportovci z celého světa obdivovali zdejší přírodní scenérie, romantiku místa a především neobyčejně bohatou, přirozenou populaci pstruha potočního. 
Každoročně na sklonku léta se na Čerťákách scházejí i opravdoví vyznavači sjezdu na divoké vodě, kteří si užívají několikadenní vypouštění velké vody z VD Lipno - je to velký vodácký svátek.

Vraťme se však do Loučovic. 
Téměř za humny zdejších domů se tyčí mohutná homole hory Luč se zcela unikátními skalisky, obřími balvany, skalními věžemi, branami, roklinkami či jeskyněmi. Vše pokrývají nádherné, zelené, zdravé lesy - někde charakteru pralesa - se stoletými jedlemi, smrky, buky či lípami. Lidé světa znalí dokážou ze zdejších hvozdů odnášet koše hřibů, lišek, borůvek, brusinek, ostružin či malin. 
V okolí obce se rozkládají i dvě moře, sice kamenná, ale zato výjimečná… 
V katastru Loučovic se nacházejí dokonce tři národní přírodní rezervace - území zcela mimořádných přírodních hodnot: Čertova stěna, Luč a Kapličky. 
Jsou tu i místa, odkud se můžete kochat pohledem na alpské velikány, jinde zase při troše štěstí spatříte koťata rysa ostrovida, dokonce se tu v rašeliništích vyvaluje los evropský s mohutnými lopatami paroží. Zcela nově se objevily i smělé vodní hráze vzácných bobrů evropských a nedávno tu byl spatřen i vlk samotář. 
V bezprostřední blízkosti obce si přijdou na své i vyznavači botaniky - naleznou zde takové rarity jako: vřesovec pleťový, ďáblík bahenní, několik druhů plavuní, růže alpská, arnika, desítky druhů mechů, kapradin a lišejníků, a vzácnost z největších - zelená zimní královna-přeslička zimní. 
Přímo v obci pak milovníci historie naleznou nevídanou dvojici gotických kostelíků, každý na jednom břehu řeky, ke kterým se váže neobyčejně poučná pověst o dvou znesvářených bratrech, pýše, vášni, lásce, pokoře a odpuštění. 
Prastará rybárna opodál pamatuje časy, kdy prudkými peřejemi táhli stříbrní lososi do svých trdlišť kdesi nad malinkatou a nevýznamnou osadou Lipno. Svého času v Loučovicích prosperovala největší papírna v celém C. K. mocnářství, kterou s okolním světem spojovala jedna z nejstarších elektrifikovaných železničních tratí v Evropě. 
Zapomenout se nedá ani na technické stavby, doplňující továrnu Vltavský mlýn: plavební kanály, elektrárny, kamenné správní budovy i rozsáhlé komplexy provozních budov - místo nich tu od letošního roku najdete dva mnohahektarové brownfieldy, čekající na dobrý, rozumný a smysluplný podnikatelský záměr. 
Architektonickou pýchou Loučovic v minulosti byla tzv. Porákova vila, dovedně zakomponovaná do okolní přírody i cenného arboreta. Kousek proti proudu Vltavy dodnes stojí honosný zájezdní hostinec alpského typu, místními nazývaný „Valčenka“. 
Nesmíme zapomínat, že k největší vodní ploše v ČR („šumavské moře“) je to z Loučovic coby kamenem dohodil. K bělostným gotickým vížkám vyšebrodského kláštera, se všemi ukrytými poklady lidského ducha, je to pro pěšího turistu krásná procházka podél romantických Čertových proudů - vede tudy i zpevněná cyklistická stezka. A pak tu jsou místní lidé, kteří si s osobitým loučovickým humorem, šumavským nadhledem a českou šikovností dokázali vždy poradit se všemi nesnázemi života v pohraničí.

Přemýšlím, kde v naší zemi má nějaká srovnatelná obec takový přírodní, historický, duchovní i lidský potenciál ke svému rozvoji, jako mají Loučovice… 
Jeden můj přítel (inženýr a manažer velkého podniku) o projektu „Divoká voda Loučovice“ řekl: 
Navrhovaná změna regulačního plánu přinese několika jednotlivcům chvilku adrenalinu, několika jednotlivcům profit ze zakázek z dotací, my ostatní budeme počítat škody.“

Jsem přesvědčen, že prosperitu obci Loučovice mohou přinést desítky jiných, vhodnějších a k Přírodě ohleduplnějších projektů, než je problematický, komrční záměr Svazku obcí Loučovice a Lipno, nazvaný poněkud nepatřičně "Divoká voda", původně "Čertovy proudy Loučovice". 
Podobných nesmyslných nápadů zažije Šumava v budoucnosti ještě mnoho, ale může se snadno stát, že jednoho krásného dne s údivem zjistíme, že Šumavská divočina byla nenávratně přeměněna v turistický zábavní park pro náročnou a movitou klientelu, a z čarokrásné národní řeky Vltavy zmizel poslední tečkovaný krasavec, s divokou vodou odplula zelená zimní královna a s ní odletěl i srdnatý, duhový rybařík král... 

 

 

p3313690.jpg

                                                                  Zrcadlení v granitových pohárech

 

Můj přítel Jiří Zemánek (*1953) - historik umění, kurátor, publicista a kulturní aktivista; jako historik umění působil v několika státních galeriích, naposledy ve sbírce moderního a současného umění Národní galerie v Praze, kde uspořádal řadu výstav. Zabývá se českým moderním a současným uměním, zejména akčním a zemním uměním a uměním nových médií. V NG připravil první stálou expozici akčního a zemního umění. Od r. 2000 působí jako svobodný kurátor – výstavy „Divočina – příroda, duše, jakzyk“, „Od země přes kopec do nebe ...“ ad. Založil sdružení Pilgrim a český Budapešťský klub. Působí jako překladatel a editor textů ze široké oblasti holistického myšlení. Zabývá se otázkou evoluce vědomí, rozvojem kolektivní inteligence a novým integrálním pohledem na svět -  k Divoké vodě loučovické poznamenal:

"Bohužel ti lidé (jako je pan starosta z Loučovic) si asi vůbec neuvědomují, jaké bohatství kolem sebe mají. Toho, o čem píšeš v závěru, se obával už ve 30. letech Josef Váchal. Lidé si dnes stěhují do divočiny stadiony a sportoviště a nedokáží vnímat, co jim může příroda bez jakéhokoli zprostředkování a vstupného sama bohatě dát..."